Pět minut před začátkem

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.

Brněnský Bronx. Dnes už zavedený termín pro maličkou oblast nalepenou ze severovýchodu na centrum Brna si vypůjčil jméno městské části New Yorku. Ta je proslulá zločinem, jak všichni dobře víme z amerických filmů, a žije v ní asi jeden a půl milionu lidí, ačkoli je rozlohou ze všech pěti částí „Velkého jablka“ druhá nejmenší. Jak moc je proslulý zločinem náš maličký domácí Bronx, není možné zjistit, protože se o tom žádné filmy netočí. Žádná Pevnost Apačů na Bratislavské➚bohužel nevznikla, i když Paul Newman v roli hrdinného policajta pacifikujícího hlučící Romy v blízkém parčíku pod platanem je promáchnutá šance světové kinematografie. Začátkem 90. let by nejspíš neměl na starosti jen temperament místního obyvatelstva, ale také noční kravál v Harlemu. A nemusel by kvůli tomu na Manhattan – jmenoval se tak jeden z prvních rockových klubů v Brně. Paul Newman už bohužel nežije, ale i kdyby se našel nástupce: na Spolkové 8 by dnes nemusel řešit vůbec nic.

Asi v sobě máme nějaké skryté sklony k přehánění a nafukování vlastních problémů, možná si opravdu potřebujeme dokazovat, že i Brno patří do velkého světa. Harlem zněl dálkami a černou hudbou, bylo to jako říct trošku jinak „funky“. V tom pravém Harlemu stál Lou Reed na křižovatce Lexington Avenue se 125. ulicí a čekal tam na svého muže. Když se tam postavíte dnes, vidíte něco podobného jako křižovatku Křenová – Koliště, ale možná se vám přece jen zatřepe velvetovské srdce a bude přitom samo od sebe opakovat: „Tady to bylo.“ Budete stát u poslední zastávky metra před Bronxem a možná pochopíte, že nervozitu Reedova bílého feťáka nemělo zdaleka na svědomí jen čekání na dávku, ale také cizí, nepřátelské prostředí. Brněnský Harlem splnil pro spoustu lidí stejnou iniciační funkci: poprvé v životě se dočkali poznání, co je to rockový klub, pokud se jim to už nepřihodilo v Bumerangu nebo v Mersey.

Na Spolkovou 8 se ale chodilo už dávno předtím, býval tu za první republiky Dělnický dům a za socialistické republiky Závodní klub ROH Zbrojovky Brno. Sotva už žije nějaký pamětník ustavující schůze Brněnského Devětsilu v roce 1924. Na nějaký ten koncert Olympicu nebo ples si možná ještě leckdo vzpomene, pokud na to má věk. Možná si vzpomene i na to, že se ulice tehdy jmenovala Marxova. To první opravdové kouzlo, které jsme tu prožívali, ale přišlo až s klubem Harlem. Představu o vyvrhelské části New Yorku evokovala karosérie ze staré Volhy, nad níž stálo pódium. Klub to byl malý, zájem obrovský a ve vlastní klamné paměti ho vidím věčně narvaný. Začátek 90. let byl v tomto směru požehnaným časem: lidé byli hladoví po všem, co se do té doby nesmělo, na staré zákony se kašlalo a nové ještě nebyly, peníze ležely na ulici a málokdo s nimi uměl zacházet. Někdo divoce privatizoval, někdo přiváděl na svět českou klubovou scénu, podmínky byly pro obojí ideální.

Harlem fungoval jen krátce, ale místo samo s ním přece jen úplně nezemřelo. Přestěhovalo se sem osazenstvo Šedé litiny – polosquatterského klubu v bývalé slévárně Královopolské strojírny. Noví nájemníci se místo do New Yorku dívali spíš do Amsterdamu a na Spolkové začalo svůj provoz „TéHáCéčko“, správně TetraHydroClub. Zatímco Harlem poskytoval zázemí spíš rockové scéně, i když v širokém rozsahu od punku přes tehdy populární indie kytarovky až po electronic body music, s novou krví se sem postupně začaly stěhovat gramofony a jiné DJ mašinky. A také festival UnderPlunder, jehož první ročník se odehrál v galerijních prostorách na Staré radnici (špenát z marihuanového listí, který se tam tenkrát vařil, patří rovněž k neskutečnému snu z bláznivých devadesátek).

V TetraHydroClubu se částečně formovala brněnská DJ scéna paralelně s Mersey v Žabovřeskách – na Spolkové spíš její undergroundová větev. Frčel tu hlavně dub, jungle a break beaty, house byl terčem pohrdání. I tak se odsud tak trošku vylíhly brněnské Technivaly, vysoká míra otevřenosti byla klubu vlastní. S tou ale souviselo i časté ignorování reality a přeceňování vlastních sil s mlhavou představou, že Šiva se o všechno postará. V dobách své největší slávy tudy projela dubová špička Zion Train – jejich koncert pro dvacet lidí asi patří k historickým propadákům. Aparatuře výborné hiphopové party Fun-Da-Mental¹ zase nestačila labilní elektroinstalace, která si vybrala svou chvíli nezlomného vzdoru a ukončila koncert hned po začátku.

TetraHydroClub se narozdíl od Harlemu roztáhl i do suterénu objektu – tedy do bývalého kina – i do zahrady, ale velkorysé plány umíraly na úbytě a hlavně na neschopnost dotáhnout je za stadium nápadu. Být u pomalého konce bylo bolestné, do klubu už nikdo nechodil, provozní s několika bezprizornými kamarády v něm bydleli, na zahradě se pásly krůty. Když se na ohni pekla ta poslední, bylo to jako zápalná oběť za mrtvou milenku.

Pomalý rozklad se nezastavil ani dnes, jak je vidět. Kdysi musely přestat koncerty ve staticky narušeném suterénu, dnes už bych si sotva troufnul vstoupit na schody, kdyby mě někdo pustil dovnitř. Za zamatlanými okny v přízemí už jenom tuším vycpanou lišku, která tam dřív z výšky zírala na hosty, ubohého kapra v nejšpinavějším akváriu na světě, zavoní zapálený joint, v ústech se střídá houbový čaj se sladkou chutí space drinku. Roman Holý pouští v kině Texaský masakr motorovou pilou i porno se Sylvestrem Stallonem a Barbarou Streisand a vzteká se, že nic nefunguje. Sibiřský šaman Vrež vrže na violoncello a na ulici parkuje autobus Tribal Drift. A nad vším visí těžká poklička dluhů, pod níž se obsah celého hrnce nakonec vydusil až do černa. K jídlu to není, vyčistit to taky nejde, tady už se čeká jen na někoho, kdo takový kus nádobí dokáže vyhodit.

Minulý týden jsme čekali na začátek koncertu před Besedním domem, příště nás čeká Městské divadlo Brno.

¹ Nebyli to Delinquent Habits, jak jsem původně chybně uvedl